Posedlí Dakarem 2026: Nejdřív bahno, potom prach

Posedlí Dakarem Open Air 2026 je za námi, takže nastal čas trochu shrnout, jak to letos v Sedlčanské kotlině vypadalo. Srovnání s minulými ročníky se asi úplně nevyhnu, ale tentokrát se chci zaměřit hlavně na letošní průběh – co se povedlo, co mě bavilo a kde by podle mě ještě byl prostor něco do příště vylepšit.

Dakar na jednom místě

Pořadatelé o Posedlí Dakarem mluví jako o akci roku a v rámci české dakarské komunity se tomu vlastně nedá příliš divit. Podobná akce u nás prakticky nemá konkurenci.

Velkou zásluhu na popularizaci Rally Dakar v Česku má v posledních letech bezpochyby Martin Macík a jeho tým. Nejen díky dvěma vítězstvím na Dakaru, ale také díky celoročním talkshow a právě letnímu Open Airu. Do Sedlčan se díky tomu sjíždí řada českých závodníků spojených s Dakarem – včetně těch, které zná i člověk, který slavnou rally nesleduje úplně do detailu.

Pokud se tedy chcete se závodníky osobně potkat, získat podpis, společnou fotografii nebo si zblízka prohlédnout jejich techniku, těžko se u nás hledá lepší příležitost.

Pro fotografa skoro ideální místo

Důvod, proč se této akce pravidelně účastním já, je jednoduchý. Dakarské speciály – a především závodní kamiony – takhle zblízka prakticky nikde jinde neuvidíte. Už vůbec ne v takovém množství a současně při exhibičních jízdách.

Pro fotografa zaměřeného na motorsport je Sedlčanská kotlina téměř ráj. Technika je na trati prakticky po celý den, takže člověk nemá na povedený záběr jeden jediný pokus. Může zkoušet různá místa, měnit úhly, ohniska a čekat na správný okamžik.

I když… právě u těch míst pro fotografování letos přišlo jedno menší „ale“. K tomu se ještě dostanu.

Krabice jako vstupenka před frontu

Z domova jsme vyrazili kolem půl osmé, abychom byli na místě co nejdříve. Letos pořadatelé přišli s výzvou, aby návštěvníci přivezli co největší kartonovou krabici. Ti, kteří ji přinesli, mohli do areálu vstoupit už po deváté hodině a dostali se dovnitř dříve než návštěvníci bez krabice.

A z pohledu fotografa to byla jedna z nejlepších věcí celého dne.

Mohl jsem prakticky bez čekání projít kolem dlouhé fronty a hlavně jsem získal nějaký čas v areálu ještě před příchodem hlavního náporu návštěvníků. Nikde nebyly davy lidí, kolem techniky byl prostor a v klidu se daly fotografovat jak samotné speciály, tak závodníci.

Člověk si také mohl celé místo projít a prohlédnout ještě předtím, než se Sedlčanská kotlina zaplnila.

Déšť změnil kotlinu během několika minut

Krátce před začátkem akce se ale počasí rozhodlo ukázat, že motorsport nemusí být jen o prachu. Nad Sedlčanskou kotlinou se pořádně rozpršelo a prostor před pódiem se během chvíle prakticky proměnil v řeku.

Déšť výrazně zasáhl také nově upravenou část fanzóny ve svahu. Voda splavila velké množství zeminy a bahna a pořadatelé kvůli tomu museli upravit i některá místa průjezdu techniky. Začátek programu tak působil trochu vlažněji, což bylo vzhledem k podmínkám pochopitelné.

Horší byl přístup do samotné fanzóny. Na jednom místě se vytvořil zhruba deset centimetrů hluboký nános bahna, přes který se člověk musel doslova přebrodit. Jiná rozumná cesta prakticky nebyla.

To už příjemné nebylo, protože jakmile jste si boty jednou kompletně obalili bahnem, zůstalo vám to na zbytek dne. Přitom právě tady mi přišlo, že by pomohl poměrně jednoduchý zásah – kritické místo alespoň provizorně stáhnout lopatou nebo vytvořit průchod.

Program šlapal překvapivě přesně

Co naopak zaslouží velkou pochvalu, je samotný harmonogram. Prakticky všechno probíhalo tak, jak bylo naplánováno.

Dostat na správné místo ve správný čas takové množství závodníků a techniky určitě není jednoduché. Přesto program odsýpal a během dne prakticky nebyla chvíle, kdy by se nic nedělo.

Celou show provázel moderátor Petr Suchoň. Ještě po skončení akce si říkám, kde na to množství mluvení bere energii. Prakticky se nezastavil a občas došlo i na hodně odlehčené komentáře, ale k podobné akci to vlastně docela sedělo.

Zajímavou roli nakonec sehrálo také počasí. Dopoledne převládala oblačnost, chvílemi znovu pršelo a celé to trochu připomínalo ročník před dvěma lety. Odpoledne se ale obloha protrhala, trať začala vysychat a bahno postupně vystřídal prach.

Pro běžného návštěvníka možná komplikace. Pro fotografa téměř ideální kombinace. Během jediného dne jsme dostali zataženou oblohu, déšť, bahno, slunce, výrazné světlo, stíny i oblaka prachu. Fotograficky tak letos počasí nabídlo prakticky všechno.

Kamiony, motorky, auta i dakarská historie

Nemá smysl vypisovat úplně každého účastníka, protože seznam by byl opravdu dlouhý. Vedle domácího týmu Martina Macíka a MM Technology dorazila opět Buggyra, tým Martina Prokopa i řada dalších známých jmen.

Nechyběli například David Pabiška, Zdeněk Tůma, Dušan Drdaj, František Brutovský, Tomáš Ouředníček, Karel Trněný, Martin Šoltys nebo Karel Poslední s novým kamionem.

Právě obrovské množství techniky a známých závodníků je jednou z hlavních předností celé akce. Na jednom místě se potkávají kamiony, auta, motocykly i další závodní speciály a návštěvník si je může prohlédnout mnohem blíž než při skutečném závodě.

Hodně povedená byla také exhibice starých dakarských veteránů, kteří dnes závodí v kategorii Classic. Přibližně čtyřicet let staré Liazy a Tatry možná na první pohled vypadají jako připomínka jiné éry Dakaru, jenže když se pustí na trať, rozhodně nepůsobí jako exponáty z muzea. Jeden by ani neřekl, co všechno ještě dokážou v Sedlčanské kotlině předvést.

Co se letos povedlo

Program a jeho dodržování – během celého dne se prakticky pořád něco dělo a jednotlivé části na sebe dobře navazovaly. Den utekl překvapivě rychle, což je asi nejlepší známka toho, že program fungoval.

Množství závodníků a techniky – dostat na jedno místo tolik lidí s už tak nabitým programem určitě není samozřejmost. Právě možnost vidět tolik dakarských speciálů pohromadě je stále největší devizou celé akce.

Snaha přinášet nové věci – ať už šlo o prorážení krabic, driftovací speciály nebo další části programu. Je vidět, že pořadatelé nechtějí každý rok pouze zopakovat totéž.

Počasí – to samozřejmě pořadatelé neovlivní, ale z fotografického pohledu letos vyšlo fantasticky. Bahno, mokrá trať, postupně se objevující slunce a nakonec prach vytvořily během jednoho dne několik úplně rozdílných podmínek.

Co by podle mě chtělo do příště doladit

Přístup do fanzóny – déšť nikdo neovlivní a bahno k motorsportu vlastně patří. Pokud se ale jediná přístupová cesta změní v hlubokou vrstvu bahna, stálo by za to vytvořit alespoň provizorní průchod.

Občerstvení – už poměrně brzy během dne se u některých stánků začaly objevovat problémy se zásobami. Zmiňovaných 1200 kelímků na pití nestačilo a před polednem už někde chyběly i další věci. U akce této velikosti je to škoda.

Přístup k trati – místo, odkud jsem v minulém roce bez problémů fotografoval, už letos přístupné nebylo. Bezpečnost musí být samozřejmě na prvním místě a u motorsportu o tom není třeba diskutovat. V tomto případě jsem ale měl spíš pocit, že šlo o zbytečně striktní výklad pravidel než o skutečné bezpečnostní riziko. Podobná rozhodnutí pak zamrzí o to víc, když právě možnost fotografovat techniku relativně zblízka patří k tomu, co dělá Posedlí Dakarem pro fotografy tak zajímavou akcí.

Kolo štěstí – slibované kolo štěstí bylo podle všeho prakticky rozebrané ještě před otevřením bran pro návštěvníky, kteří nepřinesli krabici. Pokud je něco prezentováno jako součást programu pro návštěvníky, mělo by se dostat alespoň na část lidí přicházejících v běžném čase.

A jaký byl Posedlí Dakarem Open Air 2026 celkově?

Jsem rád, že podobná akce vůbec existuje. Pokud vás baví Dakar, závodní technika nebo motorsport obecně, nabízí Sedlčanská kotlina něco, co se jinde v Česku hledá jen těžko. A pro fotografa je možnost vidět tolik závodních speciálů v pohybu z relativně malé vzdálenosti obrovským lákadlem. Na druhou stranu už nejde o úplně levnou záležitost. Vstupné 800 Kč za osobu není zanedbatelné a s rostoucí cenou logicky rostou také očekávání návštěvníků. Z tohoto pohledu na mě letošní ročník organizačně působil o něco těžkopádněji než ten minulý.

Driftovací zóna se letos soustředila pouze do prostoru před pódiem a kvůli mokrému povrchu se z plánovaného driftování stala spíše bahnitá exhibice s osmičkami. Počasí ale neovlivníme a i tak jsem rád za akci kterou pánové předvedli, bylo to prostě super. Také možnosti fotografování z bezprostřední blízkosti trati mi připadaly omezenější než dříve, ale nic s čím si fotograf nemůže poradit.Přitom právě fotografové mohou z podobné akce odvézt snímky, které ji následně ukážou dalším lidem.

Po fotografické stránce mi ale letošní ročník sedl možná ještě víc než předchozí. Déšť, bahno, následné slunce a oblaka prachu vytvořily přesně ty podmínky, kvůli kterým člověk na motorsport s foťákem vyráží.

Do dalšího ročníku bych tak nevymýšlel revoluci. Spíš doladit několik organizačních detailů, lépe vyřešil některé nové prvky a například pódium pro talkshow vrátil na místo, odkud na jeho účastníky lépe uvidí větší část publika. Posedlí Dakarem totiž nemusí být každý rok úplně jiné. To nejdůležitější už má – závodníky, dakarské speciály, atmosféru a možnost vidět techniku v akci opravdu zblízka.

A právě kvůli tomu má smysl se sem vracet.