Hamerský potok opět patřil vodákům

Hamerský potok dostal druhou šanci

Letošní splutí Hamerského potoka se nakonec uskutečnilo trochu jinak, než bylo původně plánováno. Kvůli nedostatku vody musel být původní termín odložen, ale organizátorům se podařilo zajistit náhradní listopadové splutí. Díky vypouštění vody z Ratmírovského rybníka tak Hamerský potok na jeden den opět nabídl podmínky, na které se vodáci těšili.

A málem jsem o tuhle příležitost přišel i já. Informace o novém termínu se ke mně dostala doslova na poslední chvíli. Nakonec ale nebylo moc nad čím přemýšlet. Fotografování vodáků na divoké vodě jsem letos ještě neabsolvoval a Hamerský potok navíc nabízí prostředí, které je pro podobnou reportáž jako stvořené.

Tentokrát jsem tedy nevyrazil jako účastník, ale jako divák a fotograf s cílem zachytit atmosféru celé akce.

Nejdřív na nádraží, potom k vodě

Moje sobotní putování začalo trochu netradičně na nádraží jindřichohradecké úzkokolejky. Chtěl jsem se podívat, jak probíhají přípravy na přepravu vodáků a jejich lodí.

Jenže po chvíli mi došlo, že jsem si jízdní řád vyložil trochu po svém. První pravidelný vlak sice odjížděl kolem deváté hodiny, ale speciální vodácký vlak měl vyrazit až později. Bylo to samozřejmě uvedeno v programu, jen jsem tak nějak předpokládal, že už ranním spojem se nějací vodáci do Malého Ratmírova vydají.

A tak jsem se nakonec přesunul rovnou na místo startu, kde už bylo podstatně živěji.

Listopadové ráno v Malém Ratmírově rozhodně nepatřilo k těm nejpříjemnějším. Teplota se pohybovala jen několik stupňů nad nulou a pobyt u vody nebyl zrovna na lehké oblečení. Přesto se zde sešly desítky účastníků připravených vyrazit na potok.

Záměrně píšu účastníků, nikoliv závodníků. Nešlo totiž o závod, čas ani pořadí. Každý si mohl užít vodu vlastním tempem a podle svých schopností.

A právě to mě na celé akci zaujalo. Bylo vidět, že se tu sešli lidé, kteří mají vodáctví opravdu rádi. Ani chladné počasí jim rozhodně nedokázalo pokazit náladu.

Čtyři kaskády, které prověří každého vodáka

Hamerský potok není tokem, který by bylo možné bez větších obtíží splouvat kdykoliv během roku. Jeho sjízdnost výrazně závisí na množství vody, a právě řízené vypouštění rybníka vytváří podmínky pro podobné vodácké akce.

Nejzajímavější část začíná pod hrází Ratmírovského rybníka a pokračuje směrem k Dvorečku. Na necelých dvou kilometrech čeká vodáky úzké, rychle tekoucí koryto se čtyřmi známými kaskádami.

Tento úsek dosahuje vodácké obtížnosti WW III, tedy divoké vody, která už vyžaduje zkušenosti, rychlé reakce a dobrou kontrolu nad lodí. Proud se zde proplétá mezi kameny, prudce mění směr a na některých místech nedává mnoho prostoru k opravě chyby.

Za Dvorečkem směrem k Jindřiši je charakter toku klidnější a obtížnost klesá přibližně na WW I. To však neznamená, že by celá trasa byla vhodná pro začátečníky. Zejména horní úsek dokáže být pořádně zrádný.

V sobotu bylo vypouštění vody naplánováno od deváté hodiny ráno do čtyř odpoledne.

S fotoaparátem podél divoké vody

Ještě před samotnou akcí jsem si trochu prošel trasu a vytipoval místa, odkud by mohlo být fotografování nejzajímavější. Především jsem hledal úseky, kde voda nabírá rychlost, mění směr nebo překonává výraznější výškové rozdíly.

Velkou výhodou je Jindrova naučná stezka, která údolím Hamerského potoka prochází. Díky ní se člověk dostane k řadě zajímavých míst, aniž by se musel složitě prodírat okolním porostem. Přesto není fotografování všude úplně jednoduché. Potok se místy schovává hluboko pod cestou, jinde překážejí stromy nebo husté větve.

A ani světelné podmínky nebyly vždy ideální. Listopadové slunce stojí poměrně nízko, část údolí zůstává ve stínu a rychle se pohybující lodě přitom vyžadují krátké expoziční časy. V takovém prostředí už musí fotograf hledat kompromis mezi dostatkem světla, ostrostí pohybu a výslednou kvalitou snímku.

Na druhou stranu právě voda dokáže vytvořit zajímavé fotografie i ve chvíli, kdy samotné světlo není nijak výjimečné. Rozstřikující se kapky, pěna, pohyb lodi a soustředění posádky dodávají snímkům dynamiku, kterou by bylo na klidné hladině obtížné hledat.

Čtvrtá kaskáda nabídla největší podívanou

Nejvíce času a pozornosti si nakonec zasloužila čtvrtá kaskáda. Právě tady bylo možné sledovat jedny z nejzajímavějších průjezdů celého úseku.

Z pohledu diváka vypadá někdy všechno poměrně jednoduše. Loď najede do proudu, překoná prudký sjezd a pokračuje dál. Jenže ve skutečnosti rozhoduje správná stopa, rychlost, práce s pádlem i schopnost reagovat na proud vody.

Někteří vodáci projeli kaskádu naprosto čistě, jiní už takové štěstí neměli. A zajímavé bylo, že převrácení nemuselo přijít přímo v nejprudší části. Občas to vypadalo, že posádka zvládla to nejtěžší, ale několik okamžiků nato skončila ve vodě až pod hlavním sjezdem.

Pro fotografa jsou právě takové situace mimořádně zajímavé. Během zlomku sekundy se může klidně vypadající průjezd změnit v pořádnou vodní sprchu. Člověk musí neustále sledovat pohyb lodi a předvídat, co se může stát.

Nejde přitom jen o samotné převrácení. Fotograficky zajímavé jsou i okamžiky těsně před nájezdem do kaskády, kdy se posádka soustředí na správný průjezd, nebo naopak chvíle po úspěšném překonání překážky.

A právě v tom má fotografování divoké vody své kouzlo. Každá loď projíždí trochu jinak, proud se neustále mění a žádný okamžik se neopakuje úplně stejně.

Kdo chtěl, mohl si to zopakovat

Zajímavou součástí celé akce byla také organizovaná doprava vodáků. Z Dvorečku jezdily autobusy, které účastníkům umožňovaly návrat na start. Kdo měl celodenní permanentku, mohl si tak trasu projet opakovaně.

Někteří vodáci dokonce nečekali na další kompletní splutí. Pokud je zaujala konkrétní kaskáda, vrátili se s lodí jen o kus výše a pustili se do ní znovu.

To bylo příjemné i pro fotografování. Na jednom místě se tak vystřídalo více lodí a někdy bylo možné zachytit stejné vodáky při dalších pokusech, které se od těch předchozích mohly výrazně lišit.

Listopadové dopoledne, které stálo za to

Svoji návštěvu Hamerského potoka jsem zakončil krátce po poledni. Vodáci ale pokračovali dál a díky naplánovanému vypouštění vody měli možnost užívat si potok až do odpoledních hodin.

Přestože listopadové počasí nebylo zrovna nejpřívětivější, celá akce mě příjemně překvapila. Nebyla to soutěž ani závod, přesto nabídla spoustu zajímavých okamžiků, napětí a především radosti z pohybu na divoké vodě.

Pro mě osobně to byla navíc příležitost fotografovat něco trochu jiného, než čemu jsem se letos věnoval nejčastěji. A také připomínka, že atraktivní fotografické příležitosti nemusíme vždy hledat na velkých sportovních akcích. Někdy stačí vyrazit do nedalekého údolí a sledovat, co dokáže voda a lidé, kteří ji mají rádi.

Výsledkem mého listopadového dopoledne je série fotografií, kterou si můžete prohlédnout v galerii níže. A pokud jste se letošního splutí zúčastnili, možná se na některém ze snímků také najdete.