Den druhý Radouňské Rallye byl ještě pekelnější.

Z druhé strany zábran

Někdy je potřeba článek rozdělit na dvě části, zvlášť když je o čem vyprávět. Než se ale pustím do sobotního programu, vrátím se ještě na úplný začátek celé reportáže.

Asi měsíc před soutěží jsem se na oficiálních stránkách registroval jako fotograf. Bylo to poprvé, kdy jsem měl možnost podívat se na Radouňskou Rallye z druhé strany zábran. Cíl byl jednoduchý – nepřivézt domů desítky fotografií z jednoho místa, ale zachytit atmosféru celé soutěže z různých tratí. Proto jsem ještě před závody studoval mapy a plánoval přesuny mezi jednotlivými rychlostními zkouškami.

První den začal přesně podle plánu. Nejprve servisní zóna, potom slavnostní start v Nové Včelnici a následně přesun společně se závodními posádkami ke startu první rychlostní zkoušky. Tam se ale ukázalo, že sebelepší plán může vzít rychle za své. Start byl na poslední chvíli posunut o kus dál a já musel celý harmonogram přizpůsobit nové situaci.

Zpětně ale musím přiznat, že mnohem větší překážkou než změna programu byla moje vlastní nejistota. Byla to moje první rally v roli akreditovaného fotografa a pořád jsem přemýšlel, kam si vlastně mohu stoupnout a kde už bych naopak zbytečně riskoval.

Při večerní rychlostní zkoušce jsem se proto raději zeptal jednoho z pořadatelů, kam se jako fotograf mohu postavit. Odpověď byla stručná – s vestou média si mohu stoupnout, kam se mi zachce. Tím pro mě celá informace v podstatě skončila a zbytek už jsem si musel domyslet sám.

Po prvním dni jsem měl vůbec co dělat, abych dojel domů. Kombinace extrémního vedra, neustálých přesunů a nočního focení mě vyčerpala víc, než jsem čekal.

Sobotní Kunějov a první jistota

Přesto mě čekala hlavní část celé soutěže.

Sobotní program jsem začal v Kunějově, kde se přímo uprostřed vesnice nachází známé esíčko mezi stromy. Dorazil jsem s hodinovým předstihem, prošel si okolí a prohodil pár slov s traťovými maršály, kteří dohlíželi na bezpečnost diváků. Právě od nich jsem se poprvé dozvěděl více o vážné nehodě z předchozího večera.

Vedro přitom nepolevovalo. Už dopoledne bylo jasné, že nás čeká další mimořádně náročný den. Přesto se kolem tratě začaly scházet stovky diváků a čekání na první vozy uteklo překvapivě rychle.

Po zkušenostech z pátku jsem si už začínal víc věřit. Odvážil jsem se postavit o něco blíž k trati, ale respekt z burácejících speciálů mi naštěstí zůstal. Možná právě proto jsem se před soutěží raději nechal připojistit. Přece jen to byla moje první rally v roli fotografa.

Zatímco diváci bojovali hlavně s horkem, já měl ještě jednoho protivníka navíc. Díky reflexní žlutozelené vestě jsem byl doslova v obležení drobných černých mušek, které mi ve stínu nedaly pokoj. Nakonec existovaly jen dvě možnosti – buď je trpělivě snášet jako kráva na pastvě, nebo vylézt na rozpálené slunce.

Technika dostávala zabrat

Krátce po desáté hodině se ke Kunějovu začali blížit první předjezdci a zanedlouho už trať patřila soutěžním speciálům. Extrémní vedro netrápilo jen lidi kolem tratě, ale podepsalo se také na technice některých vozů. Už během dopoledne musel odstoupit průběžný lídr soutěže kvůli technické závadě a smůla se nevyhnula ani druhému jezdci v pořadí, jehož vůz podle dostupných informací zachvátil požár.

Pořadí se začalo rychle měnit a orientovat se ve startovním poli nebylo jednoduché. Jeden z traťových maršálů si ale pečlivě odškrtával projeté vozy, takže jsem přibližně věděl, kdy je čas vyrazit dál. Přibližně v polovině rychlostní zkoušky jsem proto zamířil na přeskupení soutěžních posádek na Masarykovo náměstí v Jindřichově Hradci.

Přeskupení v Jindřichově Hradci

Po příjezdu jsem měl štěstí. Právě přijížděly první vozy z ostrého pořadí a náměstí žilo nejen soutěžní atmosférou, ale i zaslouženým odpočinkem posádek. Slunce už ale ukazovalo svou sílu naplno. Ve stínu se teplota blížila osmatřiceti stupňům a bylo znát, že síly ubývají úplně všem.

Ještě chvíli jsem zůstal, abych zachytil atmosféru přeskupení. Potom jsem ale musel uznat, že tentokrát už tělo řeklo dost. Původně jsem měl v plánu navštívit ještě další rychlostní zkoušky, jenže únava z předchozího dne v kombinaci s extrémním vedrem byla silnější.

Co mi letošní rally dala?

Letošní Radouňská Rallye pro mě nebyla jen o fotografování. Byla především o získávání zkušeností. Poprvé jsem si vyzkoušel, jaké je pohybovat se kolem tratí jako akreditovaný fotograf, plánovat přesuny mezi rychlostními zkouškami a hledat místa, kam se běžný divák nedostane.

Pro příště už přesně vím, co bych udělal jinak. Lépe si rozvrhnu čas, využiji zkušenosti z letošního ročníku a nebudu mít zbytečný respekt z míst, kam se s akreditací mohu bezpečně postavit.

Na závěr bych chtěl poděkovat pořadatelům za možnost být součástí jubilejního 20. ročníku. Díky akreditaci jsem si mohl rally vyzkoušet z úplně jiné perspektivy, než jakou zná běžný divák. Věřím, že získané zkušenosti zúročím už při dalších závodech a třeba se za rok na tratích Radouňské Rallye znovu potkáme.