Podzimní Orlík a Zvíkov bez turistů

Orlík bez vody, Zvíkov bez lidí. Podzimní výlet trochu jinak

Podzim nabízí jedno z nejkrásnějších období nejen pro fotografování. Příroda se postupně vybarvuje do teplých odstínů a pomalu se připravuje na zimu. Všechno začíná ranními mlhami při zlaté hodince, která se nám posouvá až k půl osmé, a pokračuje celodenní přehlídkou světel, stínů a barev. Z fotografického hlediska jde pravděpodobně o jedno z nejzajímavějších období roku.

A protože mi letos ještě zbývá spousta nevyčerpané dovolené, kterou jsem navíc dostal nařízeno si vybrat, nastal ideální čas vyrazit na místa, kam se mi v létě příliš nechtělo. Nejen kvůli letošnímu brutálnímu horku, ale také kvůli množství turistů, kterých bývá u zajímavých památek a výletních cílů víc než dost. Člověk si pak focení ani pořádně neužije a někdy na něj vlastně nemá ani chuť.

Orlík odhaluje svou skrytou tvář

Jedním z cílů podzimního výletu bylo podívat se k výrazně vypuštěné přehradě Orlík. Hladina vody ustoupila snad o patnáct metrů a odhalila místa, která si ze své paměti vůbec nevybavuji jako přístupná. Najednou se před člověkem otevře úplně jiný pohled na krajinu. Mohutné skalní masivy, které běžně mizí hluboko pod hladinou, teď vystupují vysoko nad vodu a ukazují, jak strmé a členité je zdejší údolí.

Na obnažených březích bivakují rybáři, kteří si mohou užívat své oblíbené revíry z trochu jiné perspektivy. Lodní doprava nefunguje a hladinu čeří prakticky jen menší čluny. Orlík s takto nízkou hladinou by se skoro dal považovat za samostatnou turistickou atrakci. Rozhodně stojí za to zastavit se na některém z mostů a podívat se na přehradu z výšky. Takový pohled se totiž nenaskýtá každý rok.

Jenže Orlík tentokrát nebyl jediným cílem. Tím dalším byl nedaleký hrad Zvíkov.

Zvíkov bez jediného návštěvníka

Máme středeční odpoledne a cesta do Zvíkovského Podhradí se těsně před cílem trochu komplikuje. Probíhající rekonstrukce silnice nám překazila původní trasu a dopravní značení také nebylo zrovna nejšťastnější. Po krátké zajížďce k nedalekému mostu se ale nakonec dostáváme až na parkoviště.

A tam přichází první překvapení. Parkoviště je úplně prázdné.

Přestože je všední den, turistická sezona už skončila a prohlídky hradu neprobíhají, čekal bych alespoň pár návštěvníků. Jenže cestou k hradu nepotkáváme ani živáčka. A co je ještě zajímavější, ani během následujících dvou hodin, kdy jsme prošmejdili hrad a jeho okolí, jsme nenarazili na jediného člověka.

Je vlastně docela zvláštní, že tak významná historická památka dokáže být uprostřed týdne úplně opuštěná. Pro mě jako fotografa je to ale naprosto ideální situace. Nikdo nepřekáží v záběru, nikde se nemusí čekat, až někdo odejde, a člověk si může v klidu vybírat kompozice a fotografovat přesně to, co chce.

Podzimní atmosféra objektivem fotoaparátu

Celé okolí bylo během návštěvy lehce zastřené mlžným oparem. Výhledy do dálky tak nebyly úplně dokonalé, ale nic, s čím by si následná úprava fotografií alespoň částečně neporadila. Na druhou stranu měl hrad díky tomu zvláštní, trochu tajemnou podzimní atmosféru.

A právě ta kombinace ticha, prázdných nádvoří, historických zdí a okolní krajiny udělala z obyčejného podzimního výletu něco výjimečného.

Vznikly tak fotografie, které jsou přinejmenším pro mě trochu unikátní. Ne snad proto, že by Zvíkov ještě nikdo nefotografoval, ale protože zachytit tak známé místo úplně bez lidí se jen tak nepoštěstí.

A musím říct, že právě takhle si podzimní fotografování představuji. Bez davů, bez spěchu a s dostatkem času dívat se kolem sebe.