Jezdecké závody v Žirovnici 2026

Jezdecké závody v Žirovnici byly letos rozdělené do dvou dnů. Hlavní sportovní program připadl na sobotu, kdy se zde konal 59. ročník tradičních jezdeckých závodů, finále Skokového poháru Vysočiny a také 32. ročník Memoriálu Stanislava Dvořáka. V neděli pak závody pokračovaly hobby programem se soutěžemi pro méně zkušené jezdce.

Já jsem si pro svou první návštěvu jezdeckých závodů vybral právě sobotu.

Počasí tomu ale od rána příliš nepřálo. Když program začínal, souvisle pršelo, a tak jsem cestu do Žirovnice odložil s tím, že vyrazím, až se počasí alespoň trochu umoudří. Na místo jsem nakonec dorazil kolem jedenácté hodiny, kdy už bylo závodiště v plném proudu.

Na louce u Žirovnice, kde se závody konají, jsem byl poprvé a vlastně jsem vůbec nevěděl, co od podobné akce čekat. Hned po příchodu mě překvapilo především to, jak blízko se člověk dostane k samotnému dění. Koně, jezdci i příprava před jednotlivými jízdami jsou prakticky na dosah a celé závody tak můžete sledovat opravdu z bezprostřední blízkosti.

Pro fotografa je zdejší areál ještě zajímavější. Prakticky kolem celého parkuru se dá pohybovat, takže člověk není odkázaný na jedno místo a jeden pohled. Stačí popojít několik desítek metrů a stejnou překážku můžete fotografovat úplně jinak. Chvíli téměř proti přijíždějícímu koni, jindy z boku nebo naopak z větší vzdálenosti.

Velkou výhodou Žirovnice je navíc okolí samotného závodiště. Při správném úhlu se dá do fotografie dostat panorama žirovnického zámku a právě kombinace koně ve skoku, zeleného závodiště a zámku v pozadí se pro mě nakonec stala jednou z nejzajímavějších možností celého dne.

Když vůbec nevíte, co máte fotit

Jezdecké závody jsem nikdy předtím nefotil, takže prvních pár jízd bylo hlavně o zjišťování, co vlastně funguje. U motorsportu už člověk přibližně tuší, kde auto bude a co udělá. Tady jsem podobnou zkušenost neměl.

Brzy se ale ukázalo, že možností je překvapivě hodně. Nemusí jít jen o klasickou fotografii koně přesně nad překážkou. Zajímavý je už samotný nájezd, okamžik odrazu, dopad nebo třeba výraz jezdce. A samozřejmě pokaždé záleží na tom, odkud zrovna fotografujete.

Postupně jsem tak začal kolem parkuru hledat místa, ze kterých vycházel zajímavější úhel, čistší pozadí nebo bylo možné do kompozice dostat právě žirovnický zámek. A když už člověk našel dobré místo, stačilo chvíli počkat na dalšího jezdce a zkoušet, jestli tentokrát trefí ten správný okamžik.

S postupem dne se navíc měnila i obtížnost jednotlivých soutěží. Dopolední program začínal pony soutěžemi a pokračoval parkury s překážkami vysokými 90 a 100 centimetrů. Následovaly soutěže 110 a 120 centimetrů a vrcholem programu byl Memoriál Stanislava Dvořáka. Pro fotografa to znamenalo jediné – s vyššími překážkami přibývaly i podstatně výraznější skoky.

Expert na focení zadků

Z dosavadních zkušeností už vím, že se mi fotografované objekty docela rády otáčejí zády. Z různých akcí a reportáží tak mám překvapivě bohatou sbírku zadků všeho druhu.

Ať už jde o lidi, zvířata nebo cokoliv dalšího, nějaký ten zadek si zkrátka domů přivezu skoro vždycky.

Takže co by to bylo za moje první focení jezdeckých závodů, kdybych ani tady pár zadků nevyfotil. Tentokrát samozřejmě převážně koňských. 😁

Asi už se s tím budu muset smířit. Zkrátka expert na focení zadků.

Nakonec příjemné překvapení

Původně jsem do Žirovnice vyrážel především proto, že jsem chtěl vyzkoušet něco, co jsem ještě nefotil. Nakonec mě ale jezdecké závody fotograficky bavily mnohem víc, než jsem čekal.

Velkou zásluhu na tom má samotný areál. Možnost volně měnit stanoviště, dostat se poměrně blízko k dění a hledat různé úhly dává fotografovi opravdu hodně prostoru. Když se k tomu přidají koně v pohybu, skoky přes překážky a možnost zakomponovat do některých záběrů i žirovnický zámek, rozhodně není nouze o to, co fotografovat.

A přestože počasí začátek dne trochu zkomplikovalo, nakonec možná právě zatažená obloha focení docela pomohla. Nebylo potřeba bojovat s ostrým poledním sluncem a tvrdými stíny a světlo zůstávalo poměrně rovnoměrné.

Z první návštěvy jezdeckých závodů jsem si tak nakonec odvezl nejen více než 170 fotografií, ale hlavně zkušenost s úplně novým druhem focení.

A rozhodně bych neřekl, že to bylo naposledy.